Zázrak na řece Kwai

Příběh britských zajatců, kteří se podíleli na výstavbě „Železnice smrti“, zachytil v knize „Most přes řeku Kwai“ spisovatel Pierre Boulle. Podle jeho románu byl později natočen slavný oskarový film. Kniha i film má však pouze fiktivní děj zasazený do pozadí historických událostí. Naopak méně známý, ale pravdivý příběh, zachytil skotský kapitán Ernest Gordon v knize „Zázrak na řece Kwai“. Pod stejným názvem jsme vydali letáček, který přináší neuvěřitelně svědectví o síle odpuštění. V následujícím článku vám chceme autora blíže představit.

obrazekErnest Gordon sloužil jako voják skotského regimentu v Malajsii a později v Singapuru. Byl zraněn a před postupujícími Japonci se spolu s několika spolubojovníky pokusil uniknout v džunce. Po osmi týdnech nebezpečné plavby v bouřlivém moři však byli všichni zajati japonskou válečnou lodí. V zuboženém stavu byli odvedeni do zajateckého tábora, kde ti, kteří se osvobození dožili, zůstali až do konce války. Japonci využívali zajatce k práci při stavbě železniční tratě z Rangúnu do Bangkoku.

obrazekPři stavbě měli zajatci k dispozici pouze jednoduché nástroje – krumpáče, lopaty, kladiva, kladky a dynamit. Podmínky při stavbě i v zajateckých táborech byly otřesné a po jejím dokončení se železnici neříkalo jinak než Železnice smrti. Z počtu obětí z řad spojeneckých zajatců a asijských dělníků vychází 30 mrtvých na 1 kilometr trati.

Po několika měsících pobytu v táboře se kapitán Gordon sám ocitl na pokraji smrti. Byl vyčerpán nejen úmornou prací, ale také řadou nemocí. Postupně prodělal záškrt, úplavici, malárii, tuberkulózu a jeho nohy byly napadeny larvami. Gordon při své výšce téměř 190 cm vážil necelých 50 kilogramů! Lékař usoudil, že Gordon je ve stavu, kdy ho nezachrání už ani amputace nohou. Proto jej ani nepřijali do táborové nemocnice. Odnesli ho do velkého stanu, který byl „čekárnou na smrt“ pro beznadějné případy. Právě tady je počátek zázraku, který se v táboře udál. O Gordona začali pečovat dva vojáci, Dusty Miller a Dinty Moore. Obětavě Gordona navštěvovali, omývali a obvazovali mu rány. Po několika týdnech se jeho stav začal zlepšovat a nakonec se uzdravil a mohl se vrátit zpět do tábora. Gordon vděčil za přežití dvěma mladým vojákům. Setkal se přitom s něčím, co doposud nepoznal. Obětavost, s níž se mu oba věnovali, jejich odvaha a trpělivost – všechny tyto vlastnosti u Millera a Moora pramenily z jejich hluboké víry v Pána Ježíše Krista. To proměnilo i samotného Gordona. A nejen jeho. Poměry v táboře se začaly měnit. Vězňové začali s umírajícími jednat s úctou, pořádali důstojné pohřby a hrob každého muže označili křížem. Aniž je k tomu někdo pobízel, začali se více starat jeden o druhého než sami o sebe. To, co se ještě před nedávnem zdálo nemožné, se najednou stávalo skutečností…

Gordonovi zachránci se konce války nedočkali. Dinty Moore zemřel následkem vyčerpání, Dusty Miller byl popraven dva týdny před osvobozením tábora.

obrazekPo válce se Ernest Gordon rozhodl, že službě Bohu a lidem zasvětí svůj život. Stal se pastorem na Princetonské univerzitě ve Spojených státech. Kromě služby studentům a učitelům se věnoval pomoci pronásledovaným křesťanům v totalitních zemích.
(Na obr. s bývalým japonským dozorcem, který se angažoval v úsilí o smíření a odpuštění křivd, které japonští vojáci způsobili za války vězňům.)

obrazekErnest Gordon své zážitky popsal v knize „Zázrak na řece Kwai“. Podle knihy byl v roce 2002 natočen film s názvem „Na konci všech válek“. Ernest Gordon se účastnil přípravy filmu, jeho uvedení se však již nedožil. Zemřel v roce 2002 ve věku 85 let.

DVD„NA KONCI VŠECH VÁLEK“ SI MŮŽETE OBJEDNAT NA www.popron.cz

CHYBĚJÍCÍ LOPATA
Ve vězeňském táboře se začaly dít věci, které Gordon později nazval „Zázrakem na řece Kwai“. Po většinu války byl vězeňský tábor jakýmsi experimentem přežití nejschopnějších. Každý muž se staral sám o sebe. Pokud šlo o jídlo, vězňové bojovali o těch pár ždibců zeleniny nebo několik zrníček rýže, které plavaly v mastném vývaru. Důstojníci se odmítali podělit o cokoliv ze svých přídělů navíc. Krádeže byly v ubikacích zcela běžné. Muži žili jako zvířata a nenávist byla hlavní motivací k tomu, aby člověk zůstal naživu.

Najednou se však cosi změnilo. Zvláště jedna událost vězni otřásla. Japonští dozorci na konci každého dne po práci pečlivě počítali nářadí a jednoho dne dozorce křičel, že chybí jedna lopata. Rázoval sem a tam před nastoupenými vojáky, vyžadoval, aby mu řekli, kdo lopatu ukradl. Když se nikdo nepřiznal, začal řvát: „Všichni umřít! Všichni umřít!“. V ten okamžik dobrovolně vykročil z řady muž, postavil se do pozoru a řekl: „Já jsem to udělal.“ Dozorce na něj v záchvatu zuřivosti zvedl jinou lopatu a udeřil jí vojáka do zad. Muž se zhroutil k zemi, ale dozorce nepřestával a lopatou zasazoval další a další údery do jeho nehybného těla. Když běsnění dozorce konečně ustalo, byl muž mrtev. Kamarádi odnesli jeho tělo, aby ho mohli pohřbít na hřbitově vězňů vedle tábora. Když večer dozorci nářadí znovu přepočítali, zjistilo se, že došlo k omylu – žádná lopata nechyběla.

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ (Jan 15, 13)


Líbí se Vám náš článek? Doporučte ho svým přátelům na Facebooku!