Naše dítě… a tyran? [Z21]

obrazekHádky, křik, vzdor – to dnes patří v mnoha rodinách k dennímu pořádku. Malé děti terorizují své okolí a zdá se, že odolávají jakýmkoli výchovným prostředkům. O tom, co a jak se bude dělat, už nerozhodují rodiče, ale děti. Převzaly moc. Agresivní a bezohledné chování narůstá. Přes sedmdesát procent dnešních dětí má narušené chování, tvrdí psychologové. Mnozí z nás známe nářky učitelů nad beznadějnou situací ve školách. Učitelé si stěžují: „Když mají děti pracovat s učebnicí, musíte jim to několikrát opakovat. Třetina neochotně uposlechne, další působí nepřítomně a zbytek se baví, poslouchá hudbu, nebo běhá po třídě. Je to horor.“

Jak je možné, že nejsme schopni zvládat naše děti?
Z pohledu vývojové psychologie jsou dnešní školáci na úrovni tříletých dětí. Rodiče a vychovatelé jsou bezradní. Televizní pořady, v nichž se dospělí marně snaží udržet na uzdě neurvalé děti, mají vysokou sledovanost. Co se děje v našich rodinách? Jak je možné, že nejsme schopni zvládat naše děti? Jako důvod uvádí německý psychiatr Michael Winterhoff tři základní poruchy vztahu mezi dospělými a dětmi.
Partnerství – Dospělý vidí dítě jako sobě rovné. Podléhá představě, že už malé děti lze vychovávat tak, že se jim všechno vysvětlí a ony všechno pochopí. Rodiče, kteří tak jednají, chtějí se svými dětmi žít za každou cenu ve shodě. Tím však mizí hierarchie uvnitř rodiny. Taková výchova dětem znemožňuje, aby se naučily správně rozlišovat, kdo jsem já a kdo je mou autoritou. Výsledkem jsou sobečtí, života neschopní dospělí lidé, kteří si neumí v dostatečné míře vybudovat schopnost unést zklamání, schopnost spolupracovat v týmu, přizpůsobit se, převzít zodpovědnost, mít citlivé svědomí, nebo i potřebnou pracovní výdrž.

Projekce – Dospělí se vidí ve svých dětech. Z obav, aby neztratili přízeň dítěte, mu raději nenastavují žádné hranice. Tak dochází k obrácení rolí v oblasti moci. Dítě má dojem, že má nad dospělým převahu a že ho může ovládat.

Symbióza – Tak označují psychologové stav, kdy rodiče splynou s dítětem. Všechno mu omlouvají, dítě rovněž nemá žádné hranice. Není vnímáno jako samostatná osobnost. Rodiče nerozpoznávají, kdy je dítě drzé, a cítí se dotčeně, když je na to někdo upozorní. Dítě zůstává ve svém vývoji osamocené, ve stádiu „raně dětského narcisty“ a neučí se úctě a respektu vůči druhým lidem.

obrazekKaždodenní absurdity
Nesmyslnost partnerského vztahu dokresluje následující příběh. Je osm hodin ráno. dětí přichází za doprovodu rodičů do školky. Tříletá Sára jde po schodech s maminkou, přesto na každém kroku padá. Dítě má nestabilní boty, ve kterých se obtížně chodí i po rovném podkladu. Děvčátko v nich schody prostě nezvládá. Učitelka upozorňuje maminku, že si tak Sára může ublížit. Maminka na to: „Ty boty si Sára vybrala sama! V obchodě jsem jí říkala, že to pro ni nejsou vhodné boty, ale ona se žádnými argumenty nedala přesvědčit. Já u své dcery nic neprosadím, je to prostě silná osobnost.“ Matka snáší nálady dcery, protože se bojí, že Sára ji nebude mít ráda, kdyby se jí postavila.

Šokující je i scéna, která se odehrává v jiné rodině. Je jedna hodina odpoledne. Právě skončil oběd. Maminka se ptá dvouleté Moniky, jestli chce jít odpoledne spát. Monika dlouze přemýšlí a její rodiče trpělivě čekají, jak se dceruška rozhodne, protože někdy se Moničce po obědě prostě nechce jít spát. Dnes je ale vidět, že je unavená. To ovšem znamená obvyklý usínací rituál. Monika si lehne mezi tatínka a maminku a rodiče musí s ní ležet tak dlouho, dokud dceruška neusne.

Nevěříte, že k takovým scénám dochází? Rodiče se nechají svými dětmi doslova vodit za nos, a přitom je vůbec nenapadne, že na tom něco není v pořádku.

Rozpad autorit
Rozpad autorit má těžké následky. Nejvíce to pociťují pedagogové. Vztah k našim dětem se má vyznačovat láskou a důvěrou, ale také hranicemi. Není to partnerský vztah dvou zralých lidí, dospělí musí být dětem autoritou. Děti potřebují určitý řád doma i ve škole. Ten jim dává oporu a bezpečí. Čím jsou děti menší, tím pevnější by měl být řád jejich každodenního života. Např. pravidelné úkony, než dítě uložíme do postele.

obrazekUčitel si dnes musí znovu dodat odvahu, aby žákovi dával jasné pokyny a trval na jejich plnění, např. aby odbytý úkol musel žák napsat znovu. Dítě tak poznává, co je to autorita učitele a může se podle toho orientovat. Učí se plnit úkoly, i když na ně nemá právě chuť. Je smutné, že rodiče dětí často házejí učiteli klacky pod nohy. Když vznikne nějaký problém, místo toho, aby své ratolesti vyčinili, stěžují si na pedagoga u ředitele.

Autoritativní výchova
Naše doba se vyznačuje rozpadem dosavadních hodnot. Chybí závazná kritéria, všichni si dělají, co chtějí. Výsledkem takto nesprávně chápaného individualismu je, že lidem chybí jakákoli jistota, orientace. Nemají se o co opřít. Koncepce nechat dítě, ať si dělá, co chce, ztroskotává.

Bible nám dává jasný příklad správné výchovy. Jednoznačně vyžaduje při výchově autoritu. Děti potřebují pokyny, hranice, uvnitř kterých se mohou svobodně pohybovat. Jinak jsou nejisté. Tato bytostná nejistota vede k agresivitě a k asociálnímu chování.

Bůh se nám v Pánu Ježíši stal Otcem, který nás moudře vede a vychovává. Jeho autorita, která budí úctu a respekt se však vyznačuje také láskou a odpuštěním. To je příklad pro náš vztah s našimi dětmi. Ať se vyznačuje láskou, odpuštěním a důvěrou, ale také autoritou, kterou nám rodičům Bůh svěřil.

obrazekKřesťanská výchova znamená vést dítě k tomu, aby si zamilovalo Pána Ježíše Krista, a bylo schopno reagovat na Jeho lásku a vedení. O to víc bude schopno vnímat práva a potřeby ostatních. Aby se naučilo žít v kolektivu, ve společnosti, spolu s ostatními lidmi. To je možné jen cestou věrohodné, autoritativní výchovy, která dítěti pomáhá překonat všechny jeho vnitřní, sobecké tendence.
Yvonne Schwengelerová

Text: se svolením převzato z časopisu Ethos 2/2010, upraveno.

Doporučená cena: 3.6 Kč

Rozebráno


Líbí se Vám náš letáček? Doporučte ho svým přátelům na Facebooku!