O duze aneb vyslyšená modlitba obrazekLežela jsem v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Z ruky mi trčely hadičky k baňkám s léky a umělou výživou, z nosu mi trčela hadička, která odváděla žaludeční šťávy. Neustále jsme cítila velkou bolest, kterou jsem se snažila zaspat. Jenomže poctivý a zodpovědný pan primář sám dohlížel na to, aby mě sestry budily a nutily ke změně polohy. Hrozilo totiž, že by se mi k zánětu slinivky mohl přidat ještě i zápal plic. Bolestí mi vyhrkly slzy Doma mi zůstal dvouletý syn a manžel. V hlavě se mi honily myšlenky, jak to doma zvládnou, to mi na optimismu nepřidalo. Navíc jsem měla pocit, že mě Bůh opustil. Před třemi lety jsem uvěřila v Boha. Moje víra nezůstala jen na formální úrovni, získala jsem osobní vztah s Ježíšem a věděla jsem, že když budu cítit lásku k lidem, bude v mojí mysli přebývat Bůh. Jenže teď jsem cítila jen obrovskou bolest. A když jsem se ptala: „Bože, proč jsem tady?“ Bůh mlčel. Když jsem ho prosila za vyléčení, Bůh zase mlčel. Ráno přišla sestra, aby mi píchla antibiotika a odebrala krev. Dvakrát se jí to nepodařilo, ruka byla fialová a rozpíchaná. Napotřetí se trefila a krev odebrala, jenže to už jsem cítila takovou bolest, že mi vyhrkly slzy do očí a nedaly se zastavit. „Pane Bože, pomoz mi a zbav mě těch bolestí, já to už nemůžu vydržet!“ křičela jsem v duchu a Bůh mi jemně myšlenkou odpověděl: „Proč ty jim tady brečíš? Oni ti zachraňují život a ty jim tady brečíš. Uvědom si, že jsi vlastně vždycky brečela, protože jsi měla pocit, že ti svět, lidi, nebo osud ubližují. Uvědomila sis někdy, jak ty ubližuješ druhým?“ „Ano, Bože, máš pravdu,“ pomyslela jsem si, „já brečím kvůli tomu, že se neděje to, co chci já. Chci být zdravá a bez bolestí, chci domů.“ Chtěla jsem všechno zaspat Když tak nad tím přemýšlím, vždycky jsem se litovala, protože se nedělo to, co chci já, a často jsem z toho vinila okolí. Vždycky jsem se cítila ta dobrá, a špatní byli ti druzí. Přitom jsem měla tolik důvodů k vděčnosti… Tady mě už nikdo neuvidí brečet. Nebudu jim přidělávat starosti, radši jim poděkuju, že se o mě tak vzorně starají… „Díky, Bože.“ A slzy přestaly téct. Druhý den ráno jsem slyšela sestru, jak spráskla ruce a řekla: „No nazdar.“ Přišly totiž výsledky odběrů krve. „To je asi špatný,“ pomyslila jsem si. Chtěla jsem všechno zaspat, ale nemohla jsem usnout. Slyšela jsem, jak na pokoj přišla vrchní sestra. Když si přečetla výsledky odběrů krve, řekla tiše a neradostně: „To vypadá, že nám tady exne.“ Zaslechla jsem to a zhrozila jsem se: „Pane Bože, to myslí mě? To jako já tady mám asi umřít? Paní Nováková je po operaci žlučníku, zítra ji pustí na běžný pokoj, paní Kovářovou taky, takže sestry musely mluvit o mně.“ V mysli jsem slyšela Boží odpověď: „O koho ti zase jde? A o koho se bojíš? Kdyby měla umřít paní Nováková nebo paní Kovářová, to by tě tak nevyděsilo? Když ale slyšíš o tom, že bys to měla být ty, tak se zhrozíš.“ Znamení duhy „Pane Bože, zase vidím, jak miluju jen sebe, odpusť mi to. Asi už lepší nebudu, ale jestli můžeš, tak mě předělávej a zbavuj mě sobectví. Prosím Tě, nenech mě tady umřít a uzdrav mě, vždyť víš, že Staník potřebuje mámu…“ Odpoledne jsem si pustila rádio. Zrovna četli příběh o potopě a o tom, jak po ní Bůh seslal na zem duhu na znamení smíření s lidmi. Vzdychla jsem: „Pane Bože, kdybys mi poslal duhu, tak bych věděla, že se uzdravím.“ Po chvilce mi ale došlo: „Kde by se tady v lednu vzala na obloze duha? To je nesmysl.“ V sobotu ráno vysvitlo po mnoha zatažených dnech slunce a zamířilo své paprsky na baňku s umělou výživou. Když jsem otevřela oči, můj zrak padl na baňku, v níž se sluneční paprsek rozlil do sedmi barev duhy. V té chvíli jsem věděla, že se uzdravím. Byla jsem si tou Boží odpovědí naprosto jistá a děkovala jsem za ni. Místo strachu se ve mně rozhostil pokoj a naprostá důvěra v uzdravení. Chvíli nato přišla vizita a doktoři se mě zase ptali, jak se cítím. Obvykle jsem odpovídala, že pořád stejně. Tentokrát jsem ale řekla: „Dnes se to začíná lepšit a v pondělí to poznáte na výsledcích z laboratoře.“ Měla jsem pravdu. O deset dnů později mě přemístili na běžný pokoj. Další týden, kdy už byly hodnoty v krvi v normě, mě propustili domů. O měsíc později, po kontrole slinivky ultrazvukem, mi doktor řekl: „Vaše slinivka vypadá, že je v pořádku, bez jakýchkoliv následků.“ Pane Ježíši, děkuju Ti z celého srdce. Eva Fialová obrazek

Líbí se Vám náš letáček? Doporučte ho svým přátelům na Facebooku!